Leden 2015

Kos do duše

29. ledna 2015 v 17:39
Věděli jste, že krásné lidi automaticky považujeme za dobré a naopak? Že se stále ještě podvědomě řídíme tím, že oči jsou zrcadlo do duše a že podle nosa poznáš kosa? Dostali jsme se dokonce dál-čím lepší postavení, tím lepší životní úroveň, tím lepší člověk (jedinou výjimkou jsou politici, ty zase všechny automaticky házíme do pytle s nápisem odpad). Je na čase se probrat. Je jedno, jestli to je soudce nebo zedník, doktorka nebo uklízečka, boháč nebo chudák, na chování to v dnešní době nic nemění. Škoda. Když se s někým setkáte, podáte mu ruku. Dobře, možná jste primitivové a neděláte to. Každopádně, když se s někým setkám já, tu ruku mu podám a čekám, že udělá to samé. Obzvlášť, když vím, že ten člověk má určité vzdělání. Takže jsem popravdě zůstala pár vteřin opařeně stát, když se tak nestalo. Stejně tak, ale s jinými pocity, jsem se zarazila před nástupem do tramvaje, když mě nějaký vágus pustil nastoupit jako první. Fakt se teď v lidech poučuju. Třeba zjišťuju, že ti, co něco opravdu dokázali, tak o tom nemluví a že ti, kdo mluví, vlastně z 90% nic nedokázali. S KingKongem, o kterém jsem psala minule, jsem nakonec na rande nešla. Prostě nemůžu, protože podle nosa poznáš kosa a on je opičák. Nedávno mi přes facebook psal nějaký cizinec. Hádejte, co chtěl? Ale měl takový divný oči...

Rande, na které jsem nešla

27. ledna 2015 v 21:31
Kde začít?
ten, s kterým bych randila, nechtěl. Holt se to tak někdy stane, že přijdete pozdě. Že jste druhá, že na místě, kde chcete být vy, je už někdo, kdo je vám celkem vzato dost podobný. O to to člověka víc mrzí.
Co se dá dělat? Nadechnout, vydechnout, jít dál.
Usnout a zase se vzbudit, protože jednou se stane, že vstanete a mihnete se v životě někomu, kdo o vás projeví zájem. V lepším případě to bude vzájemné a v tom horším? No, v tom na tom budete jako já...

Anální kolík

25. ledna 2015 v 16:23
Nějaké vztahy za sebou už mám. Nebudu kecat, byly jenom dva, z toho ten první vlastně ani moc vztahem nebyl. Ten druhý ale trval opravdu dlouho, v délce let.
Zajímavé je, že během toho prvního vztahu jsem byla strašně zamilovaná. Lítala jsem v tom opravdu až po uši, ale k sexu nikdy nedošlo. Bála jsem se. Myslím, že jsem mu nedokázala moc důvěřovat.
Do druhého vztahu jsem šla spíš rozumem, než srdcem. Samozřejmě jsem se pak taky zamilovala, ale už to nebylo to, co poprvé. Myslíte, že je šance, aby se city z první opravdové zamilovanosti ještě někdy, s někým jiným, opakovaly?
V druhém vztahu už samozřejmě sex byl a i když (vztah) trval opravdu docela dlouho, tak toho sexu nebylo moc. Zkrátka jsem natrefila na snad prvního kluka na světě, kterého sex moc nebral.
Druhou možností je, že ho nebral kvůli tomu, protože jsem možná dřevo, a že mi to nechtěl říct.
Každopádně každý kámen může být otesán a já se rozhodla se zdokonalit. Jdu na to samozřejmě postupně. Jednak kvůli tomu, že jsem velice stydlivá, ale hlavním důvodem je, že se zkrátka neumím a ani nechci jen tak někde spustit.

3 důvody proč je rozchod vlastně fajn.

23. ledna 2015 v 14:34
Rozchod je něco, co obecně bývá vnímáno negativně a bolestivěji. Přeci jenom se na něm ale najdou věci, které jsou veskrze pozitivní. Zkusím je nyní shrnout:

Ženy a dívky, byly jste varovány.

20. ledna 2015 v 16:02
Myslím, že je potřeba vydat varování pro každou holku, která to kdy bude číst. Obecně musím říct, že jsou mi bližší muži, kteří jsou starší než já. Skoro by se mi chtělo říct, čím víc, tím líp. Všechno ale má své hranice.Upřímně si nedokážu představit, že bych chodila s někým, komu je 40 nebo dokonce 50. Samozřejmě existují výjimky: George Clooney,Russell Crowe a další, ale jelikož bydlím v Čechách a George se nedávno oženil, asi nenastanou (naděje umírá poslední :-)).
Každá, ale důrazně opakuji každá, žena by si ale o svém partnerovi měla zjistit jednu zásadní věc.
Tak jako je pravidlem, že se většina žen kolem třicítky vdá nebo s někým začne trvale žít (a některé to stihnou i víckrát) je to samé úplně stejným pravidlem u mužů kolem čtyřicítky. Rozvedený muž po čtyřicítce (nebo muž, který sice ženatý nebyl, ale vedl dlouhý vztah) je úplně jinou kapitolou, než muž, který je v tom samém věku schopen stále akorát randit.
Rozdíl je v tom, že ten první mohl mít smůlu. V tom druhém ale je nějaký problém. Můžete se na mě zlobit, můžete se rozčilovat, můžete nesouhlasit, neberu vám to. Můžete také samozřejmě říct, že se to nedá paušalizovat a budete mít pravdu- pravidlo se stane pravidlem až ve chvíli, kdy z něj existuje výjimka.
Můžete tedy přemýšlet nad tím, jestli zrovna tenhle muž je tou vyjímkou. Ale mějte, prosím vás, oči otevřené! Říkám to, protože velmi dobře vím, co často následuje:problém.
Dokud se s vámi bude jenom bavit, bude úžasný, neodolatelný a bude vám připadat naprosto zřejmé, že byl obětí lstivých manipulátorek.
Jakmile vás ale bude měnit, dojde vám, že se někde stala chyba. Že ten ,,playboy" není ani play ani boy. Že je vlastně docela otravný a že to chcete skončit.
V tu chvíli se ale zařadíte mezi další lstivé manipulátorky. Začnou vám chodit vyděračské a vyčítavě SMSky. Jakmile budete odpovídat, tlak se bude stupňovat. Bude to zkouška pro většinu přátelství, které jste do té doby uzavřela. Nemyslete si totiž, že ten původně domnělý princ na bílém koni, z kterého se nyní vyklubal satan, je nebude kontaktovat a nebude jim do detailů vyprávět, jaká jste kurva, potvora, mrcha a bestie. A jak jste ho úplně zničila.
Zhruba někdy po půl roce to začne ustávat a chce se mi říct, že to jednou přestane. Asi to přestane. Ale stejně vám čas od času přijde smska s tklivým vyznáním, že vy dva jste pro sebe stvoření, že se kvůli vám rozejde s tou, co s ní teď chodí, protože je jenom náplastí na jeho bolavé srdce, které jste zranila.
Nevěříte mi? Směle do toho! Pak si ale nestěžujte, že vás nikdo nevaroval...

Pražanda se představuje

18. ledna 2015 v 23:08
Je mi něco přes dvacet let a připadám si, jako kdybych byla zaseklá někde mezi pubertou a dospělostí. Pubertou kvůli tomu, že se mi pořád dělají pupínky a dospělosti kvůli tomu, že některé mé kamarádky se začínají vdávat. A ty svatby mě, zcela upřímně, děsí.
Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych, aby se čas zastavil. Stav, ve kterém se nyní nacházím, mi totiž nesmírně vyhovuje. Asi nejvíc ze všeho si momentálně vážím svobody. Vím, že to, co teď napíšu, bude v absolutním rozporu s mým dosavadním životem, ale představa vztahu pro mě momentálně znamená jenom omezení a nic jiného. Ztrátu svobody, ztrátu sebe sama, pocit svázanosti a tísně. Vztah má být o kompromisech. Nevím, jak to máte vy, ale u mě to nakonec vždycky skončí tak, že se nějakým způsobem začnu omezovat. Neříkám, že jsem přehnaně submisivní a že ten druhý by taky nedělá ústupky, ale zjišťuji, že ty moje mi často berou mě samotnou.
Opakem svobody je nesvoboda. Proč ale v občance máme buď svobodná nebo vdaná? Asi tedy nejsem jediná, komu vdaná přijde nesvobodná.