Pozor!!!!

20. března 2015 v 15:53
Blog se přesouvá na novou adresu: girlposts.blog.cz !!!
díky za vaši přízeň!
 

Feel like Carrie Bradshaw..!

16. března 2015 v 17:13
Od té doby, co se můj članek objevil na hlavní stránce jako tip k přečtení na blog.cz se na něm netrhnou virtuální dveře.
Upřímně, nulová návštevnost mi nevadila, ale teď si připadám jako Carrie Bradshaw - hezká, svobodná, úspěšná, nezadaná a talentovaná spisovatelka-blogerka :-).
Vím, že realita je (alespoň u té talentované blogerky) trochu někde jinde, ale co? Takže škarohlídi z celého internetu, vyližte si pr.... (kdo si nevybavil známou hlášku z Pelíšků, ať se na ně jde honem podívat:)!
Tenhle blog jsem původně brala jako levnou formu terapie. Chtěla jsem se vypsat z rozchodu, ze sebe a objevit své nové, lepší a sebevědomější já.
Terapie zabrala. Posunula jsem se někam jinam a je mi tam hodně dobře. Na blog jsem pár týdnu ani nevzpomněla, a pak mě jednou napadlo se sem vrátit, podívat se, co je nového. A že těch novinek bylo! Stovky lidí, kteří jsem přišli a desítky z nich, kteří dokonce komentovali některý z mých článků. Wow!
Je na čase posunout se zase dál. Jak v životě, tak na blogu! Chci jít mnohem víc do hloubky a to jak v životě, randění a přátelství, tak i ve svých článcích...
Je tu jaro, čas se probudit!
:-)

Seznamuju se se svým tělem

14. března 2015 v 21:26
Jestli po něčem v životě opravdu toužím, pak je to zamilovat se do někoho, kdo mou lásku bude opětovat a založit s ním šťastnou rodinu. Většina lidí řekne, že je to banální, a tak se s tím nikde nechlubím, ale je to zkrátka můj životní cíl. Problém je, že ho nijak neovlivním. Takovou lásku v životě zkrátka buď poznáte, nebo ne. Samozřejmě, že se aktivně snažím někoho potkat, ale buď se nelíbím já jim nebo oni mně. Je to pro mě vlastně docela depresivní, protože představa nenaplnění mého životního cíle tak nějak tvoří můj život na prd. Tak si mezi představami o nádherném životě s mužem, jehož tvář zatím neznám (a která se mění podle toho, kdo se mi zrovna líbí) říkám, že všechno chce čas. Co dělat mezi tím? Všechno, co jsem do té doby chtěla a nedělala. Věnuju se sobě. Dělám co chci, s kým chci a kdy chci. Neomezuju se. Vždycky jsem si například chtěla vyrýsovat postavu. Nikdy jsem to nevydržela. Kdy jindy začít, když ne teď? Těch věcí je víc. Poslouchám své tělo, své srdce a svou duši. Svoje tělo jsem strašně zanedbávala a bohužel se to na něm odrazilo. Pracuju ale intenzivně na tom, aby znovu bylo fyzicky na té úrovni, kde by být mělo. Moje srdce je jako utržené ze řetězu, což (upřímně) i vždycky bylo. Teď to ale neskrývám. Dávám lidem pocítit, co cítím. Mluvím o svých citech, ať už jsou jakékoliv. A má duše? Prodělává resuscitaci. Jsem spokojenější a lidé si toho všímají. Připadám si jako andulka (papoušek)-veselá, upovídaná, aktivní, pořád něco dělající. Žiju svůj život naplno a čekám, až bude plný.
 


Valentýn, který nebyl podle mých představ

18. února 2015 v 17:10
Vždycky jsem hroznš chtěla slavit Valentýna. Nechtěla jsem ty dárky (nebo mi nešlo hlavně o ně),ale strašně jsem toužila po Valentýnce.
Samozřejmě nikdy nic. Pak jsem slavila Valentýna se svým přítelem, dnes už ex. U toho posledního Valentýna jsem si říkala: Hlavně, ať v té krabičce není prstýnek a on tam byl. Nejednalo se o zásnuby, ale šlo o jednu z vlaštovek, která mi říkala, že tenhle vztah nechci.
Už jsem nějakou dobu sama a je tu zase Valentýn (jo, vím, že teď už je po) a já se na něj fakt těšila. Měla jsem plán, jak ho oslavím sama se sebou. Ale člověk míní,...

Padesát odstínů

16. února 2015 v 16:50
Abych řekla pravdu, nikdy jsem tu knížku nečetla, ale snad od dob éry Harryho Pottera jsem neviděla tak často jednu knížku u tolika lidí, teda vlastně žen.
Na film jsem ale byla zvědavá. Chtěla jsem vědět, o co vlastně jde, taky jsem si říkala, že nikomu nikdy neuškodí se trochu něčemu přiučit Mrkající a v poslední řadě jsem si říkala, že se tomu alespoň zasměju.
Nepřekvapilo mě, že sál naplnily z 90% ženy (výjimku tvořili pouze cca 3 oddaní partneři, a pak dva chlapi, o kterých jsem si myslela, že jsou to gayové, ale pravděpodobně šli na ,,snadný lov").

Vysněný sex s Vysněným

7. února 2015 v 18:50
Včera za mnou přijel do bytu. Nebylo to pro mě žádné překvapení. Tím bylo to, že jsem byla zmatená z jeho chování.
Už zase se choval jako něco víc, než jenom kamarád.
Ty náhodné doteky, z kterých jsem šílela, se začaly prohlubovat.
Chytal mě za ruce, za boky, ale vždy mě včas pustil. Vždy to trvalo akorát tak dlouho, abych si v duchu položila otázku: Co má tohle znamenat?
Líbilo se mi to, moc. Ale věděla jsem, že jsme vlastně jenom známí. Míň, než přátelé (ať si facebook říká, co chce:) a taky jsem věděla, že má přítelkyni.
A pak najednou stál za mými zády. Pravou rukou obtočil můj pas a já zkameněla. Konečky prstů levé ruky se dotkl mého levého boku, a pak postupoval výš. Dotkl se mého levého ňadra. Nejdřív z lehka, a pak víc. Už jsem to nevydržela, otočila jsem se s úmyslem ho políbit.

Pozor, jsem sexy!

4. února 2015 v 17:52
Zvykla jsem si na to, že když někam přijdu, tak se ke mně otočí pozornost lidí.
Jsem vtipná, nejsem pitomá a umím na sobě pracovat. Bohužel to je něco, co spoustě holkám chybí.
Upřímně - většina holek umí jenom roztáhnout nohy a ten zbytek zase sedí tiše v koutku a čeká, až přijde jejich princ na motorovém oři (musíme být trochu modení, že).
Přiznám se, že do druhé skupiny jsem patřila i já, ale něco se stalo a já zjistila, že mi v bezpečí mé ulity už není dobře. Dostala jsem se tedy do první skupiny a zjistila jsem, že do ní rozhodně nepatřím a to z jednoho prostého důvodu- važím si sama sebe víc, než roztahovačky.
Rozhoďnožky jsou pěkný, umí se oblíknout, umí se namalovat a je velká chyba si o nich myslet, že mezi nima nejsou chytrý holky. Do víru noci a mužských náručích je nežene touha po sexu nebo po zábavě (nebo alespoň ne zcela). Primárním důvodem je to, že chtějí někoho zaujmout a je prakticky jedno koho. Proto může být (a často i je) velmi snadné takovou holku získat.
Pokud si teď pokládáte otázku proč chtějí někoho zaujmout, mám pro vás odpověď.


To nejhorší, co se může holce stát

1. února 2015 v 22:22
Před nedávnem mi někdo nabídl možnost přivýdělku na jednom plese. Potřebovali hostestku a já po Vánocích potřebovala peníze, a tak jsem tam šla, i když se mi vůbec nechtělo. A jak to tak bývá, když se mi někam opravdu nechce, tak to pak stojí za to (v tom nejlepším smyslu slova)
Příprava na ples (nebo jakoukoliv významnější akci) je pro mě vlastně celodenní rituál.
Po té co vstanu, si důkladně vyčistím pleť a nanesu pleťovou masku se jdu vysprchovat. Ve sprše si oholím vše, co se oholit má, a pak se důkladně nakrémuji tělovým mlékem.
Vlasy vysuším ručníkem a připevním na ně natáčky, protože pravidelným používáním kulmy nebo žehličky se vlasy poměrně hodně ničí.
Jelikož jsem nechtěla vyčnívat z davu, takže jsem si vzala jednoduché černé šaty, černé silonky a lodičky stejné barvy. Z fleku bych mohla jít třeba na pohřeb :-), ale asi to bylo sexy. Minimálně pro návštěvníka onoho plesu, pro kterého ne, nebylo ne, jelikož již přišel totálně nadranej.
Naše konverzace se nesla asi v tomto duchu:

,,Ahoooj"
,,Čau"
,,Nechceš si zatančit?"
,,Ne."
,,Já tady v tý firmě pracuju."
,,Je načase, abys odešel."
,,No, já z tý firmy chci odejít."
,,Já nemyslela z firmy, ale odsud."
Takhle jsme si (k mé ,,radosti") povídali cca 3 x 10 minut (často docházel, aby si došel pro nové pivo). Čím nepříjemnější jsem na něj byla, tím větší měl pocit, že ho vlastně chci (nechtěla).

,,Sereš mě."
,,Super, tak jdi."
,,Sereš mě. Strašně mě sereš." Jenže v jeho očích vůbec nebyl ani náznak toho, že ho seru. Vlastně tam bylo akorát to, že by mi chtěl dát za vyučenou v posteli. Nebo na záchodech, ty byly blíž.

Kos do duše

29. ledna 2015 v 17:39
Věděli jste, že krásné lidi automaticky považujeme za dobré a naopak? Že se stále ještě podvědomě řídíme tím, že oči jsou zrcadlo do duše a že podle nosa poznáš kosa? Dostali jsme se dokonce dál-čím lepší postavení, tím lepší životní úroveň, tím lepší člověk (jedinou výjimkou jsou politici, ty zase všechny automaticky házíme do pytle s nápisem odpad). Je na čase se probrat. Je jedno, jestli to je soudce nebo zedník, doktorka nebo uklízečka, boháč nebo chudák, na chování to v dnešní době nic nemění. Škoda. Když se s někým setkáte, podáte mu ruku. Dobře, možná jste primitivové a neděláte to. Každopádně, když se s někým setkám já, tu ruku mu podám a čekám, že udělá to samé. Obzvlášť, když vím, že ten člověk má určité vzdělání. Takže jsem popravdě zůstala pár vteřin opařeně stát, když se tak nestalo. Stejně tak, ale s jinými pocity, jsem se zarazila před nástupem do tramvaje, když mě nějaký vágus pustil nastoupit jako první. Fakt se teď v lidech poučuju. Třeba zjišťuju, že ti, co něco opravdu dokázali, tak o tom nemluví a že ti, kdo mluví, vlastně z 90% nic nedokázali. S KingKongem, o kterém jsem psala minule, jsem nakonec na rande nešla. Prostě nemůžu, protože podle nosa poznáš kosa a on je opičák. Nedávno mi přes facebook psal nějaký cizinec. Hádejte, co chtěl? Ale měl takový divný oči...

Rande, na které jsem nešla

27. ledna 2015 v 21:31
Kde začít?
ten, s kterým bych randila, nechtěl. Holt se to tak někdy stane, že přijdete pozdě. Že jste druhá, že na místě, kde chcete být vy, je už někdo, kdo je vám celkem vzato dost podobný. O to to člověka víc mrzí.
Co se dá dělat? Nadechnout, vydechnout, jít dál.
Usnout a zase se vzbudit, protože jednou se stane, že vstanete a mihnete se v životě někomu, kdo o vás projeví zájem. V lepším případě to bude vzájemné a v tom horším? No, v tom na tom budete jako já...

Kam dál